Výskyt
Se vzrůstajícím věkem také roste riziko trvalejších obtíží. Ve věku nad 50 let trpí nějakou formou inkontinence moči každá druhá až třetí žena. U mužů se projevuje únik moči obvykle v souvislosti s onemocněním prostaty a stavy po její operaci. Udává se, že únikem moči trpí v ČR na 1,2 milionu obyvatel. Přibližně 1/3 z nich trpí tzv. stresovou inkontinencí, asi 1/4 urgentní inkontinencí a zhruba u stejného množství jde o kombinaci obou typů – tzv. inkontinenci smíšenou.

Udává se, že únikem moči trpí v České republice na 1,2 milionu obyvatel.

Projevy a typy inkontinence moči
Nejčastějším typem je tzv. stresová inkontinence moči. Projevuje se únikem malého množství moči, a to ve většině případů při fyzických aktivitách, které jsou spojeny s náhlým zvýšením nitrobřišního tlaku. Těmi jsou kašel, smích, kýchnutí, běh, zvedání nákupu, břemen nebo skoky. Tato forma inkontinence postihuje jak ženy mladé, po několika porodech, tak i ženy po přechodu, muže přechodně po některých operacích prostaty.

Urgentní inkontinence se projevuje náhlým a neovladatelným nucením na močení, při kterém také moč uniká. Je způsobena vůlí neovladatelnými stahy svalu močového měchýře nebo zvýšenou dráždivostí měchýře (např. zánětem nebo cizím tělesem).

Rizikové faktory
Na vzniku a rozvoji stresové inkontinence u žen se podílí řada rizikových faktorů. Zásadní je obvykle vrozená dispozice, s ní se potom spojují ostatní rizikové faktory:

• obezita
• poruchy funkce pánevního svalstva, jeho ochablost
• větší počet porodů a velikost dítěte
• těžká fyzická práce
• zácpa
• u mužů je to obvykle přechodný stav po operaci prostaty


Na vzniku urgentní inkontinence se může podílet jeden nebo více faktorů. Zpravidla obtěžuje starší ženy, většinou v důsledku změn, které souvisí s nedostatkem ženských pohlavních hormonů a některá onemocnění stěny močového měchýře. V případě těžkého úniku moči je možná implantace umělého svěrače močové trubice.

Vyšetření při inkontinenci moči
Vyšetření inkontinence začíná už v ambulanci praktického lékaře, gynekologa nebo urologa cílenými dotazy
– anamnézou. Používají se dotazníky, které pacienti vyplňují. K laboratorním vyšetřením patří obvykle vyšetření moči. Speciální vyšetření pak provádí urolog nebo urogynekolog. Jsou to ta vyšetření, která mohou již konkrétně určit typ inkontinence a rozhodnout o cílené léčbě.

Léčba inkontinence
Doba od prvních příznaků inkontinence do zahájení odpovídající diagnostiky a léčby je průměrně 3 roky. Zprvu se léčba zahajuje rehabilitací pánevních svalů, v případě neúspěchu přichází operační metody řešení. Významnou součástí léčby je doporučení vhodných savých pomůcek, které však nejsou obvykle tím definitivním řešením. Jsou vyhrazeny pro pacienty čekající na chirurgický zákrok nebo čekajících na efekt léčby a pro ty, u kterých jiné řešení není možné. U stresové inkontinence moči platí zásada, že by měly
být před operačním řešením vyčerpány všechny tzv. konzervativní metody. Každá léčba musí být indikována a přizpůsobena možnostem a požadavkům pacientky. Zprvu se léčba zahajuje rehabilitací pánevních svalů, v případě neúspěchu přichází operační metody řešení. Převratným způsobem s vynikajícími výsledky se u žen stala operace pomocí tzv. pásky. Řadí se mezi miniinvazivní chirurgické výkony a může být provedena ambulantně nebo při krátkodobé hospitalizaci. Úspěšnost je vysoká a srovnatelná s náročnými výkony, které byly dosud prováděny. Stejné metody jsou vyvíjeny pro muže. V případě těžkého úniku moči je možná implantace umělého svěrače močové trubice.

Významnou součástí léčby je doporučení vhodných savých pomůcek, které však nejsou obvykle tím definitivním řešením.

Léčba se zaměřuje zvláště na vyvolávající příčiny a na projevy (časté nucení na močení, časté močení, noční močení). Pokud jsou známy příčiny, je zásadní jejich léčba (zánět, nádor, kameny v močovém měchýři). Důležitá je však také úprava životního stylu. Moderní medikamentózní léčba dokáže účinně zvětšit kapacitu močového měchýře a zabránit nepříjemným pocitům nucení na močení a únikům moči. Zásadním prvkem celé léčby je však včasné stanovení správné diagnózy a spolupráce pacientky s lékařem, neboť léčba není obvykle jednorázovou záležitostí, ale vyžaduje trpělivost.