Navštivte

www.stopstigma.cz

V jednom městě na Vysočině plánují vybudovat chráněné byty pro několik desítek lidí s duševním onemocněním, kteří v současnosti žijí v ústavním zařízení. Majitelé sousedních nemovitostí na jaře tohoto roku zorganizovali petici, ve které žádají, aby tito lidé byli raději umístěni někde mimo město nebo alespoň co nejdál od mateřské školky. V jedné z diskusí se ukázalo, že se sousedé obávají, že „pojede okolo houkačka, on se lekne a někoho napadne“.

Podle Grahama Thornicrofta je stigma zastřešující pojmenování pro tři jevy: nevědomost, předsudky a diskriminaci.

Problém stigmatu je vícevrstevný a poměrně spletitý

Podle Grahama Thornicrofta je stigma zastřešující pojmenování pro tři jevy: nevědomost, předsudky a diskriminaci. V tom příběhu z malého města jsou obsaženy všechny tři. Sousedé mají nedostatečné informace o duševních nemocech, ale mají i předsudky vůči lidem, které osobně neznají. V důsledku – pokud by starosta obce a krajská reprezentace přistoupili na nátlak sousedů - by se ovšem už jednalo o diskriminaci – skupině lidí s duševními obtížemi by bylo znemožněno žít v komunitě, bylo by popřeno jejich základní lidské právo. To prosté rozlišení je docela důležité. Je totiž prokázáno, že každému z těchto jevů je třeba čelit jinými prostředky.

Nevědomost lze zmírňovat šířením pravdivých informací, osvětou

S předsudky je to složitější, jsou založené na společenských a široce sdílených stereotypech a podporované mediálními zprávami o nevypočitatelnosti a nebezpečnosti lidí, kterým byla diagnostikována schizofrenie. Jedním z nejúčinnějších postupů jsou v tomto případě vystoupení lidí, kteří - často navzdory chmurným předpovědím zdravotníků - dokáží žít spokojený a produktivní život i přesto, že jim ho nemoc někdy značně komplikuje.

Stigma duševní nemoci je ale i hluboce osobní problém pro ty, kdo s duševní nemocí žijí a pro jejich blízké.

Všemožné happeningy a osvětové kampaně ovšem nemusí mít vůbec dopad na diskriminaci. Nejedná se jen o problémy provázející budování chráněných bydlení. To jsou také situace, kdy člověk s duševní nemocí vyhraje konkurz na pracovní místo, ale když se zaměstnavatel dozví, že se jeho zaměstnanec léčí na psychiatrii, okamžitě ho propustí. V takových případech je třeba trvat na dodržování práva. Specifickou formu diskriminace představuje náš zastaralý systém péče o duševně nemocné. Proč se mají lidé s nemocnou duší léčit v mnohasetlůžkových psychiatrických nemocnicích, vybudovaných v minulém století záměrně na odlehlých místech a nikoliv na psychiatrických odděleních ve všeobecných nemocnicích, stejně jako jinak nemocní?

Stigma duševní nemoci je ale i hluboce osobní problém pro ty, kdo s duševní nemocí žijí a pro jejich blízké. Duševní nemoc komplikuje situaci v rodinách, v intimním životě i v práci. Přesto o tom málokdo z těch, kteří to zažili, otevřeně mluví. Toto mlčení potom ovšem přispívá k udržování nevědomosti, předsudků a diskriminace. O to více si potom važme lidí, kteří se nebojí o svých zkušenostech svědčit, jako jsou Patricia Deegan, Patrick Corrigan, Michal Kašpar, Dana Chrtková, Tomáš Vaněk.