Mohl by to být námět na film: Muž, relativně úspěšný čtyřicátník, se od lékaře dozví, že je velmi vážně nemocen a zbývá mu pár měsíců života. Rozhodne se, že je využije k tomu, aby vyhledal lidi, jimž neřekl o svých citech. Tak navštíví svoji matku a přizná jí svoji zlobu, pak opožděně vyzná lásku své spolužačce, seřve bývalého důstojníka armády, který ho kdysi ponižoval… a tak dál. Když po této anabázi přijde na kontrolu, testy jsou negativní. Zázrak! Lékař se našeho hrdiny ptá: „Co jste, člověče, od vaší poslední návštěvy dělal?“

Emoce nelze redukovat

I muži mimo ohrožení života dnes objevují emoce. Do svého slovníku zařazují výrazy jako „emoční inteligence“, „emoční zdraví“ nebo „emoční leadership“. Impozantní pojmy. Možná zbytečně vědecké. Jako by si muži nechtěli přiznat, že i oni jsou citově založení. Zástupci mužské populace chápou emoce často zúženě. Myslí si, že se jedná o strach, hněv, smutek a radost – pokud zmíníme ty nejzákladnější lidské city. Jenže do jejich emoční zóny patří i krátkodobé afekty, déletrvající nálady a poměrně konstantní vášně. Emoce mužů také nelze redukovat na škálu libost – nelibost. Muži přece citově prožívají morálku nebo estetické situace. Bohatý citový život, ačkoli  často skrytý, vedou muži masově. Bez ohledu na vzdělání, profesi nebo společenské postavení.

Výtvarník se nadchne, že našel správnou barvu, mladík rozbije sedačku v hledišti fotbalového stadionu, politik vykřikne nadávku v parlamentu. Kdyby se viděli na videozáznamu, asi upadnou do rozpaků – mimochodem také do emoce. A pak by sebe sama zkritizovali. Že neměli ztratit hlavu, že se měli víc se ovládat a držet na uzdě… Jako by emoce byly podezřelé, trapné, špatné.

Hodnotit emoce je ale nesmysl

Hlavně proto, že jsou – jako navýsost subjektivní záležitosti - nepoměřitelné. Každý člověk, i muž, má právo na jakékoli emoce. I na ty méně příjemné a neoblíbené, které se nepřesně nazývají negativní. Žádné negativní emoce však neexistují, to jen společnost je tak označuje. Muži s ní slepě souhlasí a posvěcují jeden svůj předsudek o nich.

Problém není v emocích, ale v tom, jak s nimi muži umějí či neumějí zacházet. Jistě, určitá část jejich emocionality vyplývá z osobní konstituce nebo aktuálního stavu. Ale mnohem víc záleží na tom, jak muže zformuje kultura a/nebo vlastní rodina. Už v raném dětství se muži učí, že se mají ovládat. Matky a otcové je napomínají, aby neplakali nebo „nezlobili“. Slogan „hlavně bez emocí“ muži odmala jako malá gilotina visí nad hlavou - nebo spíš nad pohlavím. Pokud ukáže cit, ztrácí nárok být mužem. Z toho pro něj ovšem plynou celoživotní závazky a návyky.

  1. Muži své emoce kontrolují. Přesněji řečeno kontrolují, zda a jak je vyjádří. Málokterý muž si dovolí ukázat svůj smutek nebo strach. Pokud přece jen něco projde kontrolou, jsou to emoce, které dokazují, že muž je přece jen pánem situace. Pak si dovolí projevit pýchu nebo hněv.
     
  2. Muži o emocích hodně uvažují a racionalizují je. Tak je celkem úspěšně zbrzdí. Ale neodstraní. Emoce v nich zůstanou jako kousky ledu. Nebo také jedu. Každopádně jimi zatěžují svůj organismus. Konkrétně žaludek nebo srdce, které jsou u nich zvlášť ohroženy.
     
  3. Muži o emocích příliš nemluví. Jejich slovník je na citově zabarvené výrazy poměrně chudý. Nezřídka se omezuje na hrubé, sprosté i fekální výrazy. Ale to, že je muž používá, jeho citovost nepopírá, naopak. Nevinná poznámka „je to blbý“ může signalizovat, zvlášť když ji muž pronese směrem k zemi, velký emoční propad. 

Muži mají emoce, i když je neukazují. A emoce muže ovlivňují. Přestože je v kritických situacích spíš zamlčují, zadržují, polykají. Emoční napětí se však z mužského těla neztratí. Pokud se z něj – jako v tom romantickém filmu – nedostane ven…