Z vašich rozhovorů na téma rakoviny není cítit žádná lítost, opravdu jste ani na okamžik nepropadl depresím a hned začal bojovat?

Víte, ono při zjištění takové nemoci člověk projde tolika různými stavy, že všechna slova jsou nepřesná. Navíc jsem  zjistil, že hlava chce to období vytěsnit a já se k němu vracím jen proto, abych eventuelně někomu, kdo se dostal do podobné situace nabídl trochu více víry, že se to dá zvládnout. Takže abych odpověděl na váš dotaz: snažil jsem se nepodlehnout sebelítosti. Určitě jsem se potýkal s určitými fázemi deprese, ale nebyly takové, že bych nemohl vstát z postele. Bojíte se umírání, ale doufáte, že k němu nedojde. Nedělal jsem si iluze o své statečnosti a už vůbec jsem netušil nic o schopnostech mého těla. Ale věřil jsem ve schopnosti doktorů! A krok po kroku jsem dělal co mi řekli. A strach o život? V noci člověka přepadá nejvíc. To je důležité mít u sebe někoho, koho můžete chytit upocenou tlapkou... Já jsem se asi nejvíc bál následků - jestli budu mluvit a tedy také pracovat.

Byla situace ztížená faktem, že jste rakovinu v rodině tzv. neměli?

O žádném podobném onemocnění v rodině nevím, ale to asi nehrálo takovou roli. Pokud by to tak bylo, asi bych víc dbal na předběžná vyšetření. Ale vzhledem k tomu, že jsem chodil  řadu let hlavně na kontroly se střevy, tak mne tohle překvapilo. Jako kuřák bych čekal spíš rakovinu plic. O rakovině krku jsem toho moc nevěděl. Také se na to přišlo díky prozíravosti pana doktora, ke kterému jsem šel na kontrolu žil!

Kdy vám bylo při léčbě nejvíce úzko?

Uf, na tuhle otázku je těžké jednoznačně odpovědět. Léčba má totiž několik fází a těžko říct, která z nich je nejblbější. Samotná operace a také její rozsah. Potom dlouhé dny, kdy můžete potravu přijímat pouze nosem, v krku máte rourku, kromě asi dvaceticentimetrové díry v operované oblasti máte ještě nějaké další hadičky různě napojené a stále vám to nějak čistí. A nemůžete mluvit. (Prozíravě jsem si pořídil malou školní tabulku, na kterou jsem psal. Mimochodem, lepší je psát mastnou tužkou, protože křída práší a to není vhodné). Postupně ale ty nepříjemnosti opadávají. Tím, že jsem přišel také o kus jazyka, musel jsem se učit mluvit. Ale pískat jsem se nenaučil do dneška. Byl to zvláštní pocit. Jako když máte šejdrem řidítka a chcete jet rovně. Také jsem si uvědomil, že jazyk není podstatný pouze pro mluvení, ale také k posouvání potravy. Další podstatnou fází bylo v mém případě ozařování. Provádí se na obou stranách krku. A máte v té oblasti všechno uvnitř spálené, takže s přijímáním potravy opět velký problém. A netvoří se vám sliny. To byla fáze, kdy jsem zhubl asi o dvacet kilo. Takže teď jsem popsal to hnusné, ale to podstatné bylo, že zhruba po půl roce už jsem fungoval, byť s určitými limity, celkem normálně.

Jak na diagnózu zareagoval nejbližší rodinný kruh a pro koho bylo sdělení nejtěžší?

Lidé, kteří vás v takových chvílích obklopují, jsou asi to nejpodstatnější. Proto si říkám, že je strašný rozdíl, když to postihne člověka s mým rodinným zázemím a někoho, kdo je víceméně sám nebo jsou na něm dokonce třeba závislé malé děti. Nebo mu půlroční výpadek v práci přivodí zásadní existenční problémy. Znám takové lidi a ty bych označil za statečné. U nich jsem poznal, že v člověku je mnohem víc sil, než si sám myslí. V mém případě bych řekl, že mé dospělé děti našlapovaly kolem mne trochu po špičkách a taktně nachávaly na mé úvaze kdy se chci o tom bavit a kdy ne. Zásadní byl postoj mé ženy. O jejích pocitech jsme se nebavili. Dneska si myslím, že vzala tu starostlivost o mne jako součást našeho soužití a ona nepřipouštěla bolestínství, do kterého bych bez ní jistě upadal. A taky jsem před ní chtěl vytáhnout něco "mužnosti", aby si mne po těch desítkách let "považovala".

Dokážu si představit, že mně by se v podobném okamžiku zbortil svět, kde jste čerpal pozitivní sílu?

Svět se mi nezbortil, protože jsem se ohlédl a řekl si, že jsem vlastně prožil život, o kterém se mi v mládí ani nesnilo. Pravda, nebylo mi ještě ani šedesát a to je na rekapitulaci trochu málo. To mne štvalo. Hlavně kvůli vnoučatům. Být s nimi a ještě něco natočit - to jsem strašně chtěl. Ale myslím, že vůle k životu se v takových chvílích vzedme u každého.

V té době jste měl roztočený televizní seriál, pomohlo vám právě i to a potřeba pracovat?

Roztočený seriál "Špačkovi v síti času", to bylo memento mých psychických stavů. Po mnoha peripetiích natáčení převzal můj bývalý student Martin Dolenský a i když jsme si pouze psali SMS, zádně mi pomohl. Ostatně jako spousta lidí z České televize. Touha vrátit se k rozdělané práci byla asi podstatná a bránila mi podlehnout chmurám. Hned jak jsem v nemocnici mohl vstát, vyměřil jsem si přibližnou délku chodby a štrádoval jsem si to po ní, abych byl v kondici. Ale říkal jsem si, že tak posiluju jenom spodek těla a že by to chtělo něco dělat i se svalíky v té vrchní části. Tak jsem si nechal od ženy přinést menší činky a paní doktorce jsem se pochlubil, jak hezky cvičím. Úplně se zděsila: Vy jste se zbláznil, vždyť si můžete potrhat stehy! Vidíte, jakej může být dospělý člověk blbec. Ještě dodnes mne dojímají reakce mého štábu, herců a kolegů na tehdejší, pro všechny tak šokující, situaci. Když jsem zase převzal natáčení, musel jsem si dával pozor na moji mluvu, protože hlavními představiteli byly děti, ale komunikace s nimi je někdy složitější. Na plac mi cesta trvala asi půl hodiny a to byla přesně ta doba, kdy se mi podařilo spolknout prášek, protože mi polykání ještě dělalo potíže. Jinak vše běželo už normálně a já byl rád, že to fyzicky utáhnu.

V jakém režimu jste v té době fungoval, jak vypadal váš den?

Tohle je strašně různé podle období léčby. Asi je důležité být stále nějak aktivní. Věnovat se každodennosti. Zaměstnat tím mysl. A možná mi také pomohla autopatie, kterou mi naordinoval homeopat p.Jíří Čehovský.

Úspěšná léčba sebou nese jisté podmínky, jaká omezení se vás nejvíce dotkla?

Po pěti letech, kromě jisté (ne zcela dodržované) střídmosti, vlastně omezení necítím. Pravda, hlavně po ozařování se mi trochu změnily rysy v obličeji, takže si lidé někdy myslí, že jsem naštvanej, ale já mám ten ksicht jenom poněkud staženej těma jizvama. Je to opak vylepšování po plastické operaci :). A taky mám problémy se zuby.

Vaše rada lidem, kteří onemocněli jako vy?

Radit si moc netroufám. Měl jsem štěstí, že mne mohl operovat pan prof. Betka a staral se o mne zkušený tým v Motole. Ale pokud mi radili jiní, tak zdůrazňovali: Neřešte, proč to postihlo zrovna mne. Neřešte, jestli jste si něčím zavinili sami. Dnes tak často citovaný "stres" mohl rozjet chorobu. Pokud víte, kde se ve vás bere, zkuste ho eliminovat. Na to často ale člověk nemusí stačit sám! Zásadní je - krok po kroku se řídit radami lékařů. Nepodceňovat preventivní kontroly. Člověk, který si hlídá své zdraví nemusí být hned hypochondr. Co se může jevit jako fatální, bude po čase překonáno. Je přece tolik důvodů BÝT!