Je zajímavé, kolik tabu máme v době, kdy se úplně všechno smí, posvátného není nic, sex včetně různých atypií se probírá už ve škole od dvanácti let, spolu s drogami; velké krádeže jsou po marných pokusech o trest nakonec považovány za hrdinství; v době, kdy hříchy byly omilostněny transformací na nemoci (lenost už není lenost, leč prokrastinace, obžerství zase binge eating, ba dokonce smilstvo má diagnózu sexuální nezdrženlivost – a jistě na to pomohou sociální sítě a pilulky) – přesto tu panují stále různá tabu, jejichž bohatství a pestrost předčí „primitivní“ polynéské poměry.

Tabu je hovor o nutnosti odstranit z našich životů špínu.

Především se nesmí mluvit o řadě důsledků současného životního stylu, o konečnosti života, o degeneraci komunikačních schopností a z ní plynoucí narůstající osamělosti lidí. Tabu je hovor o nutnosti odstranit z našich životů špínu, tabu je slovo černoch, které v češtině nikdy nemělo pejorativní konotaci, a místo něj se říká Afroameričan, třebaže se narodil, žil a zemřel v Burkina Faso.

Lež je rozumem dnešní epochy.

Tabu je dnes říkat, že Evropská unie je dobrá organizace, tabu je mluvit o čemkoliv nedobrém, co zde je či bylo, protože to je hanobení národa, a jak jsem se dozvěděl pod svým posledním blogem, tabu je také informace, že spermie starších mužů nemají tutéž kvalitu, co spermie mladíků.

Blížíme se atmosféře, kterou Ray Bradbury popsal ve svém slavném románu 451 stupňů Fahrenheita. Tabu bude za chvíli všechno, co se nelíbí komukoliv, kdo může běžet někam, kde si bude na otevřenou pravdu stěžovat. Protože lež je rozumem dnešní epochy.