Požádal o podmíněné propuštění – pomoc mu nabídly Resocializační a Reintegrační programy Centra sociálních služeb Praha, odkaz: http://www.csspraha.cz/24827-resocializacni-a-reintegracni-programy

Byl jsem odsouzen na 20 let za vraždu. Prvních deset let života ve vězení jsem vlastně nikoho z personálu věznice nezajímal, občas mě zvenku navštívil Červený kříž, ale návštěvy to byly spíše formální, zda něco nepotřebuji. Věděl jsem, že co jsem udělal, se nedá vzít zpátky. Přijímal jsem myslím trest s pokorou, že mi to patří a že si musím trest vyjíst až do dna i s každodenním nápadným i nenápadným ponižováním ve vězení, ať ze strany dozorců, či spoluvězňů. Ke každodennímu rituálu patřilo neustálé čekání. Musel jsem na vězeňské chodbě hodinu i dvě čekat, než mi dozorce otevřel dveře do dílny, kde jsem mohl pracovat. Práce pro mě byla záchrana. Vybral jsem si výrobu hraček. U mě zafungovalo svědomí krátce po činu, věděl jsem, že už nikdy nechci nikomu ublížit. Svůj čin jsem provedl pod silným tlakem, reagoval jsem neadekvátně, špatně, stále jsem si přehrával, co jsem měl udělat jinak. Ale potřeboval jsem dialog, ne vnitřní monolog. Stále jsem sám v sobě hledal cesty, jak takový čin odčinit.

Pomocná ruka

Pak se mi dostala do ruky nabídka Centra sociálních služeb Praha, www.csspraha.cz, Poradny resocializačních a reintegračních programů. Ihned jsem zareagoval a napsal dopis, kde jsem požádal o spolupráci. Rychle jsem dostal odpověď, ve které byl popis možností a nabízené služby i co bude v rámci spolupráce následovat. Po deseti letech se v naší věznici objevila sociální služba v zastoupení Zuzany Stancové. Dopisem nám nabídla možnost se pravidelně setkávat a rozebírat věci, situace, problémy, které potřebujeme nějak zpracovat ve výkonu trestu. O setkání s ní (1x za 1-2 měsíce) jsem projevil zájem. Jak se později ukázalo, byla jediným člověkem, kterému jsem začal důvěřovat. Měl jsem pocit, že rozhovory s ní mají pro mě velký smysl. Druhé štěstí bylo, že na mě nezanevřela rodina – moje maminka a sestra, které byly po celou dobu se mnou v kontaktu. Moje nejbližší mi potvrdily, že je pro ně Zuzana Stancová autentickým člověkem, který se i jim zdá seriózní a spolehlivý. To, že jsem ve vězení za vraždu nebylo pro rodinu TABU, neskrývali to před okolím, ale můj čin a pobyt ve vězení byly pro ně pořádně bolestnou zkušeností.

Terapeutická činnost Centra sociálních služeb Praha

S paní Stancovou jsem probíral témata, která mě opakovaně běhala hlavou – potřeboval jsem mluvit o minulosti, o dětství. Potřeboval jsem bilancovat život a především rozumět tomu, co se to se mnou a okolím stalo. Vyrůstal jsem v dětském domově, ale pak jsem se asi v 6 letech dostal do adoptivní rodiny. Později jsem měl v dospívání konflikty s adoptivním otcem, zdál se mi přísný, měl jsem pocit, že má vřelejší vztah k sestře. V dopisech i ústně stále probíráte, co se stalo, proč se to muselo stát, co by bylo, kdybych reagoval jinak. Co dál se životem? Když chce vězeň ven, může si po polovině trestu požádat o podmíněné propuštění. Ale venku na podmíněně propuštěné vězně čekají exekuce a mnoho problémů, které spíš vězeň tuší, než přesně zná. Mně i mnohým jiným vězňům se rozpadla rodina. V mém případě si má bývalá partnerka nepřeje, aby se můj nezletilý syn (dnes už šestnáctiletý) se mnou stýkal. Jsem pro ni nebezpečný vrah. Jenže vy v nitru víte, že je to všechno jinak. Ale od okolí nedostáváte šanci. A najednou se objeví někdo, v mém případě Zuzana Stancová, komu na vás záleží, kdo dokáže mnohé věci s druhou stranou (rodinou, sociálním odborem apod.) zprostředkovat. Najednou se přesvědčíte, že slovo má váhu a na čem se dohodneme, to poradce skutečně splní nebo se o to pokusí. Zuzana Stancová mi pomohla s žádostí o podmíněné propuštění - to jsem podal přesně po 10 letech výkonu trestu. Ve stanovené lhůtě o mém podmíněném propuštění kladně rozhodl soud. Byl jsem podmíněně propuštěn a byla mi uložena povinnost pokračovat ve spolupráci s  resocializačním programem „BETA“ (v mém případě ve spolupráci se Zuzanou Stancovou).