MOJE POSELSTVÍ:

Vy, kdož jste více či méně nemocni, nezoufejte. Jsou kolem nás lidé, kteří pomáhají a chtějí pomáhat druhým, těm potřebným. Tak, jak jsem za tu krátkou dobu, poznala lidi z hospice SETKÁNÍ, nebojím se nemoci, ani odchodu z tohoto světa. Věřím, že budou stát při mně i s mojí rodinou a budou mi i nadále velkou oporou.

Vaše Hana, únor 2016

Rozhovor a článek poskytl Domácí hospic Setkání, o.p.s. více na http://www.hospicrychnov.cz/

Paní Hano, prosím vyprávějte Váš příběh…

Rok 2013 byl pro mne zlomovým rokem v mém životě. Do této doby jsem nevěděla, co je to lékař. Na jaře tohoto roku mi bylo po několika vyšetřeních lékařem sděleno, že jsem onemocněla rakovinou prsu. Relativně jsem tuto nemoc zvládala docela dobře. Prošla jsem agresivní chemoterapií, pak klasickou, následovala operace a ukončení léčby ozařováním. Bylo mi špatně, ale nezvracela jsem, mohla jsem se věnovat drobným pracím venku i v domácnosti. Nejhorší byla pro mne v tomto období pouze ztráta vlasů. Po roce jsem dokonce v plné síle znovu nastoupila do zaměstnání. Přesto zákeřná rakovina sídlila v mém těle i nadále a loni na jaře se mi objevily silné bolesti v zádech. Výsledek - zhoubný nádor na páteři. A to bylo horší. Velmi rychle mi začala odcházet tělesná schránka. Léčba chemoterapií byla náročná a málo úspěšná. Hodně jsem zvracela, ztrácela sílu i váhu a stupňovaly se bolesti, jak nádor rostl. Chemoterapie byla neúspěšná a jiná léčba se na druh mého onemocnění nehodila. Až mi v létě pan doktor oznámil verdikt: „léčba neúčinkuje, není jiné cesty, než léčbu ukončit“. Přestože jsem tuto větu čekala, přesto to byla rána, ze které jsem se dlouho vzpamatovávala. Byla jsem předána na tzv. paliativní léčbu (udržovací léčba léky proti bolesti). Dojížděla jsem jednou za měsíc do Hradce Králové. To však nestačilo. Moje bolesti přicházely častěji a hlavně v noci, v době, kdy jediná pomoc bylo zavolat pohotovost a odvoz do nemocnice do Rychnova. Při poslední hospitalizaci mi paní doktorka s ledovým hlasem, dost rázně řekla, že mne nemůže takhle stále hospitalizovat. A že můj stav je zralý na hospic. Udělalo se mi špatně. Moje představa o hospici byla taková, že mne odvezou do nějakého ústavu a tam budu čekat na smrt. Ale opak je pravdou a můj život dostal opět smysl. Jsem šťastná, že mne v nemocnici odmítli a dali nám kontakt na Domácí hospic Setkání. Po příjezdu z nemocnice mě už doma čekal pan doktor se sestřičkou a od té doby začala skvělá spolupráce. Jsem vděčná, že mohu být doma. Hlavně mám jistotu, že kdykoliv, tedy i v noci, mohu zavolat a přijede pomoc. Pan doktor z hospice mi nastavil léčbu a teď už jen kontrolují, zda se můj zdravotní stav nehorší. Ale to není všechno. S každou návštěvou z hospice k nám přijde takové světlo. Nebavíme se jen o mé nemoci. Se sestřičkami i panem doktorem projdeme různé drby, popovídáme si, zasmějeme se. Nyní jsem druhý měsíc v péči hospice, nemám žádné bolesti a bojím se, že mě diskvalifikují a přestanou za mnou jezdit. Mám strach, aby měli čas na jiné pacienty…

To je úžasné, že myslíte i na jiné lidi.

No vždyť to není jen o mně!

Co Vám nemoc vzala a co dala?

Hlavně jsem poznala, že žiju v milující rodině. Vzala mi toho hodně. Vzala mi možnost normálního pohybu, sílu, energii, upoutala mě na lůžko, ustrojila pouze do noční košile … atd. Tohle všechno bych oželela. Horší a bolestivé bylo, že někteří lidé, kteří se zdáli být velkými kamarády, se ani jednou nezastavili, nezavolali. Na druhé straně jsem poznala nové přátele, se kterými si mohu popovídat a ujistila jsem se, že někteří kamarádi mi zůstali věrni a pomáhají mi a to i finančně. A to je moje výhra. Doufám také, že s pomocí hospice se mohu těšit, že mi můj zdravotní stav dovolí na jaře procházku s kočárkem a vnučkou. Těším se na léto, až budu moct z lavičky venku sledovat to hemžení kolem.