Když jsem mámě před šestnácti lety řekl, že se mi líbí kluci, nebyla nadšená. Zabránila mi svěřit se s tím otci (bála se, že to nedá) a nechtěla, aby se to dozvěděli lidé v jejím okolí. „V Praze si buď, kým chceš, ale sem mi to nevoď.“ Postupně se mi svěřila, že se bojí, že nikdy nebudu šťastný (a asi také řešila, že nebude mít vnouče). Dnes je to skoro devět let, co máti není mezi námi. Já už deset let žiju ve šťastném vztahu s Willemem, tátu navštěvujeme společně, a i když to na začátku skřípalo a on si také musel projít svým coming outem, troufám si říci, že si to sedlo.

Postupně se mi svěřila, že se bojí, že nikdy nebudu šťastný (a asi také řešila, že nebude mít vnouče).

To bylo tehdy, kdy být gayem nebo lesbou bylo asi větší stigma. Dnes by se mohlo zdát, že to je jiné, že zejména mezi mladou generací homosexualitu už nikdo moc neřeší. Čísla ale ukazují něco jiného. Na LGBT poradnu www.sbarvouven.cz se obrací stovky mladých lidí a jejich rodičů řešících odmítnutí od nejbližšího okolí. Zejména ve školách je prostředí pro jinakost velmi uzavřené. Když jsme v rámci poradny nabídli středním školám debaty na toto téma, zájem měla jen jedna škola. Na pracovištích to ale není moc jiné. Pouze 14 % českých gayů a leseb je ve svém zaměstnání plně sebou.

V rámci kampaně Jsme fér! (www.jsmefer.cz) za manželství pro gay a lesbické páry objíždíme celou republiku a mluvíme s lidmi o tom, proč je podle nás fér, aby se gayové a lesby mohli brát. Při těchto konverzacích vidím, jak málo lidé o gayích a lesbách vědí. Ti, kdo nemají někoho homosexuálního v rodině, se o nás nezajímají. A je to pochopitelné. Když jim vysvětluji rozdíly mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím, kterých není málo, když si povídáme o homosexuálních párech, které spolu žijí třeba dvacet let, většina lidí souhlasí, že je to zbytečné rozdělování na naši a vaši lásku. Jen se tím prohlubuje tabu o tom, kým gayové a lesby jsou. A toto tabu můžeme společnými silami zbořit.