Kde všechno začalo?
K lékařství mne přivedla spíše náhoda. Přestože mě vždycky bavila biologie, už od malička, nebyl jsem v ní nijak dobrý. Taky mě bavila deskriptivní geometrie, ačkoliv jsem ani v ní jakkoliv nevynikal. Omylem jsem studoval matfyz gymnázium, a přestože  i tam jsem se dost natrápil, fyzika (více než matematika) se mi dostala pod kůži. Najednou máte dojem, že tomu všemu rozumíte. Samozřejmě jde jen o iluzi, nerozumněl jsem pravděpodobně vůbec ničemu. A pak jsem se před maturitou začal biflovat anatomii. Prostě mě to bavilo a zajímalo, hlavně kreslit části lidského těla. Více schématicky než skutečně. Možná tam se to zrodilo. No a pak přišla moje maminka a řekla, že bych měl být doktorem. Trochu se to třískalo s mým plánem studovat nějakou technickou školu, úplně nejvíc mě totiž bavily stroje. Takže tady je názorně vidět, že mě k tomu přivedla zřejmě jen souhra okolností.

Trochu se to třískalo s mým plánem studovat nějakou technickou školu, úplně nejvíc mě totiž bavily stroje.

Stoprocentně ale sehrála roli moje touha věcem porozumět a svým způsobem je následně předávat dál tak, aby to už nebylo tolik komplikované a bylo to pro všechny pochopitelné. A čím jsem starším doktorem, tím víc mě kromě medicíny baví medicínu zprostředkovávat laikům. Těm, které jako já zajímá, jak věci fungují. Nikomu dnes nevysvětlím záhady deskriptivy, nikdo by se ode mne nenaučil fyziku, a o parním stroji vám řeknu ještě méně, než se dozvíte v průměrné encyklopedii. Ale snad mohu popularizovat to, čemu se už čtrnáct let věnuji a co miluji. Chirurgii. Je to přes deset let, co jsme spolu s kolegy lékaři vdechli první obsah původně informační stránce uLékaře.cz. Pracoval jsem na tom s dalšími, které bavilo totéž co mě - popularizovat medicínu. Přispívat k lepší informovanosti laiků, detabuizovat to, co se děje za zavřenými dveřmi ordinací, nemocnic, operačních sálů, vyšetřoven, laboratoří, patologií. Vysvětlovat jednoduše, co se může zdát složité.

Je to přes deset let, co jsme spolu s kolegy lékaři vdechli první obsah původně informační stránce uLékaře.cz

Zdraví je totiž v zásadě věc jednoduchá, jen medicína může být komplikovaná, protože jednoduché věci se obvykle komplikovaně anebo vůbec vrací do rovnováhy. A také jsme se snažili udělat z lékařů opět lidi. Protože se nám tato naše mise úspěšně podařila a služba uLékaře.cz dnes vyrostla do enormní velikosti, kam každý jeden měsíc přijde přes milion reálných uživatelů, přemýšleli jsme, jak dále tuto službu vylepšit. A zase nám přispěchal na pomoc samotný uživatel. Když lidé a pacienti zjistili, že obsah služby tvoří výlučně lékaři, začali se nás přirozeně ptát a chtěli řešit své individuální zdravotní problémy. A tak se zrodila služba distančního poradenství, doktora v kapse, lékařské konzultace online. Dnes jich spolu se třemi stovkami dalších kolegů měsíčně odbavujeme přes dva a půl tisíce a stále rosteme a zdaleka nejsme schopni pokrýt celou poptávku. Možná je to i reflexí toho, co se odehrává v offline světě kamenného zdravotnictví. Možná proto, že jsou služby lékařů, sester a ve výsledku zdravotnických zařízení stále méně dostupnější v čase (a naštěstí ještě ne v kvalitě), je toto alternativa. Navíc sledujeme celosvětový vývoj, kde se telemedicína a virtuální lékařské poradenství pomalu ale jistě zapojují do standardního systému zdravotní péče, jenž tak činí pro pacienta dostupnějším, pro lékaře organizovanějším a pro celý zdravotní systém levnějším. Máme radost, že jsme v tomto segmentu jedničky a chtěli bychom přinášet ještě lepší servis ještě většímu počtu uživatelů, než je tomu dnes. Právě srozumitelná interpretace medicíny je přitom velkým tabu. Vysvětlit vyšetřovací postupy, jejich důvody, alternativy zákroků a rizika. Protože ne všechno se v medicíně podaří a pořád stojíme ve výsledku proti smrtelnosti člověka. Právě nemoc a s ní eventuálně související smrt je tím, o čem se buď laik nechce sám více dozvědět a co mnohdy ani lékař nechce či nestíhá vysvětlit. Laikovi lze pomoci tak, že se namísto hrozby nemocemi, nepěknými obrázky a jinými, na strachu založenými informacemi, přiblížíme z pozice lékaře; zejména v oblasti prevence, pozitivní motivace pro zdraví něco dělat a uchovat si je. Například nás v uLékaře.cz baví dělat to zábavnou formou, poznáním, zjednodušením, popularizací. A jako lékaři obecně si musíme více uvědomovat, že správně informovaný pacient je skvělým partnerem v diskuzi a mnohem více motivovaným v léčbě než ten, kdo nic neví a ještě ke všemu se navíc třeba bojí. Komunikace s pacientem jako partnerem je tedy naprosto zásadní. Lékař by měl jednat s pacientem jako rovný s rovným, trpělivě, transparentně, pochopitelně, se zájmem, ale přitom profesionálně. S tím se pojí mýtus samotného lékaře. Nechci se dotknout žádného ze svých kolegů, ale mám dojem, že někdy si z celé své kariéry bereme pouze pocit, že jsme kdesi vysoko na společenském žebříčku a propadáme dojmu, že můžeme rozhodovat sami o druhých. Naštěstí já mám kolem sebe zejména kolegy, kteří si uvědomují, že být lékařem je pouhou službou. A tak jako kdekoliv jinde, i zde existuje partnerství mezi poskytovatelem a konzumentem dané služby. Lékař nerozhoduje o tom, zda bude jeho pacient zdravý, nemocný, živý či mrtvý. Je to právě pacient, kdo svým přístupem často rozhodne o úspěchu či neúspěchu léčby.

Lékař by měl jednat s pacientem jako rovný s rovným, trpělivě, transparentně, pochopitelně, se zájmem, ale přitom profesionálně.

Ptáme-li se, jaký by měl být pacient, nelze pominout otázku, jaký by vlastně měl být správný doktor. Podle mě především dobrý člověk, zapálený pro svou věc, profesionál a odborník, jehož zároveň medicína baví. Měl by se dobře pohybovat v prostředí intenzivní mezilidské interakce s vědomím toho, že jde o jednu z nejintimnějších člověčích zón. Lékař by měl mít absolutní pokoru, smysl pro týmovou spolupráci, zodpovědnost a schopnost dělat v prostředí partnerského vztahu spolu s pacientem rozhodutí. Osobně si myslím, že lékař by měl mít také jistou dávku humoru. Mám od mládí zafixováno, že zejména lékaři jsou nositeli inteligentního, někdy konejšivého humoru tam, kde se pohybují zbídačené tělo anebo duše. Nemusí to být nutně humor, kdy vás bolí bránice. Stačí laskavý humor, suchý humor, humor introverta. Prostě humor, medicína a lékař k sobě u mne tak nějak patří. Netuším, zda zrovna já ho umím používat, ale to je jiná věc. Říkám, co si myslím, že je dobré. Myslíme-li jednotlivcem kohokoliv, tj. pacienta i lékaře, tak úplně nejlepší by bylo pro vnímání nejen lékařské profese dostatečně kritické myšlení. Vyhnout se blábolům trolích farem na sociálních sítích nebo pomluvám mezi kolegy. Ověřovat si fakta a tato fakta bránit. Chovat se jako zodpovědný jedinec a ne jako zmanipulovaná masa bez zodpovědnosti. To by pomohlo jak lepšímu pochopení pacienta, lékaře a lékařské profese, tak zejména medicíny jako takové.

Chovat se jako zodpovědný jedinec a ne jako zmanipulovaná masa bez zodpovědnosti. To by pomohlo jak lepšímu pochopení pacienta, lékaře a lékařské profese, tak zejména medicíny jako takové.

Lékař se samozřejmě neustále vyvíjí: profesně i jako člověk. V životě přichází momenty, které vás posunou dále. Pro mne takovýmto impulsem bylo setkání s projektem Lékaři bez hranic.
Znám výtečné právníky, kteří se na pár hodin v týdnu vymaní z prostředí krásných kanceláří a bohatých příjmů, které si nepochybně zaslouží, a pro bono pomáhají sociálně slabým v nejrůznějších právních otázkách. Ti by si jinak jejich služby nikdy nemohli dovolit. Mám kolem sebe angažované kolegy, kamarády a rodinu, zkrátka lidi, kteří se ve volném čase věnuje různým sociálně prospěšným projektům, chrání přírodu, vzdělávají jiné. Myslel jsem si, že v medicíně tohle najdu všechno na jednom místě a nemýlil jsem se. Ale pak jsem potkal své budoucí kolegy z organizace Lékaři bez hranic a došlo mi, že mám ještě rezervu. Mohl jsem si samozřejmě vybrat cokoliv jiného a i v domácích podmínkých bych našel satisfakci. Ale náhoda mě zavedla k Lékařům bez hranic a já už s nimi osmým rokem spolupracuji. Líbí se mi transparentnost této organizace, jejich skutečný přeshraniční přesah, dosah do oblastí, kde už žádná jiná lékařská péče neexistuje, podpora soukromými dárci namísto institucí, nezávislost, nestrannost, svým způsobem úplná svoboda pro pacienta. Byl jsem zatím jen na pěti misích a ve srovnání s mnoha svými československými i zahraničními kolegy jsem vlastně zelenáč. Celkově už to bude za těch osm let skoro rok, který jsem na misích strávil, a počítám, že tím to nekončí. V pražské Nemocnici Na Františku anebo na misi dělám, co v profesním životě miluji nejvíce - chirurgii. A dá-li bůh, jak mi ateisté často říkáme, budu v tom pokračovat.